INTERREGION JIČÍN - křížem krážem regionem • VLAKREGION JIČÍN - po kolejích Českého ráje a mnohem dál
Hrad Kost leží v krajině, které se pro její půvaby právem říká Český ráj. Byl postaven v lesnatém údolí na mohutném skalním pískovcovém ostrohu, asi kilometr od místa, kde stávalo prehistorické hradiště Na Poráni. Je to krajina velmi bohatá na vodní toky, které vytvořily v tomto místě tři mohutná údolí, zaplavená močály. Na jejich místě byly vybudovány tři rybníky: Bílý, Černý a Labutí, z nichž první dva se zachovaly dodnes. Protržením hrází těchto rybníků bylo možno proměnit okolí hradu v těžko přístupný terén. Poměrně úzká šíje, spojující hradní ostroh s ostatními skalami, byla prokopána patrně při těžbě pískovcových kvádrů, ze kterých je téměř celý hrad vystavěn.
Hrad Kost byl budován asi v polovině 14. století, ve stejné době jako hrad Karlštejn, což dokazuje také jeho architektonická analýza, kterou provedla v r. 1952 D. Menclová v souvislosti s obnovovacími pracemi Státní památkové správy, prováděnými v 1953-1959. Hrad založil před r. 1349 Beneš z Vartemberka, sídlící na tvrzi v nedaleké Sobotce. Jako pán na Kosti se psal poprvé r. 1349 v zakládací listině kláštera cyriaků v Benátkách nad Jizerou. Až do r. 1358 však pravděpodobně sídlil v Sobotce. Dne 17. srpna 1358 dosadil faráře k soboteckému kostelu a 18. srpna obsadil na Kosti místo kněze při kapli P. Marie, uprázdněné rezignací kaplana Ješka. Protože je zde jmenován jako Beneš starší z Vartemberka, můžeme z toho usuzovat, že o výstavbu hradu Kosti patrně pečovali také jeho synové Petr a Markvart, uvádění jako páni z Kosti až r. 1377 při zakládání špitálu ve Žlebech u Čáslavi. Oba bratři zastávali přední zemské úřady za Karla IV. a Václava IV. Petr se dostal do popředí mezi českou aristokracii koncem vlády Karla IV., kterého doprovázel r. 1378 do Francie. R. 1381 byl jako čelný představitel české šlechty členem poselstva, které vezlo Karlovu dceru, princeznu Annu, do Londýna, kde se provdala za krále Richarda II. V době bojů české šlechty proti králi Václavovi IV. stáli Petr i Markvart z Vartemberka na straně šlechty; Markvart byl dokonce prohlášen za zemského škůdce. Petr zemřel asi po polovině r: 1402 a již r. 1405 je uváděn jako pán na Kosti manžel Petrovy dcery Elišky, Jan z Kunštátu. Ten však patrně již r. 1409 zemřel a za nezletilou dědičku Škopku z Kunštátu spravovala panství vdova po Petrovi z Vartemberka Žofie. Škonka se provdala asi r. 1414 za Mikuláše Zajíce z Házmburka.
Zprávy o majitelích doplňuje v mnohém průzkum stavebního vývoje hradu. Za nejstarší stavební období je možno považovat dobu vlády pánů z Vartemberka, Jana z Kunštátu a Žofie z Vartemberka, tj. léta 1349-1414. Hrad byl zakládán na nerovné, nepříliš rozlehlé ploše. Do práce byli zapojeni robotníci z celého tehdy ještě nerozděleného vartemberského panství, k němuž patřilo také okolí Turnova a Hrubého Rohozce. Na staveništi a v okolí byly lámány pískovcové kvádry, kterým se říká na Sobotecku „štuky". Některé měly rozměry až 50 x 80 cm. V jejich těžišti byly do nich vyhloubeny po obou stranách mělké otvory, do kterých byly zaklesnuty čelisti obrovských železných kleští zavěšených na kladce, jíž se kvádry tahaly na lešení. Ve třech rozích dnešního čtvrtého nádvoří byly stavěny budovy, jejichž venkovní stěny byly zesíleny, protože tvořily zároveň součást opevnění.
Nejsilnější stěny má hlavní, tzv. Bílá věž, jejíž základnou je nepravidelný lichoběžník, takže z jednoho místa pod hradem lze vidět všechny čtyři rohy této věže současně (důkaz na této fotografii). Do věže se vcházelo portálkem ve výši druhého patra po ochozu, který ji spojoval s hradbou a tzv. starým palácem v jihozápadním rohu nádvoří. Předposlední patro věže bylo upraveno pro pána hradu jako obytná místnost s krbem a velkými gotickými okny. Tato věžní komnata byla ovšem obývána jen v případě válečného ohrožení hradu; hlásný na věži měl svou místnost ještě výše, aby viděl na přístupové cesty k hradu. V dobách míru sloužil obytným účelům především zmíněný starý palác. Při rekonstrukci v r. 1953 byly v jeho zdivu objeveny nejen části gotických architektonických stavebních dílů, ale také apsida hradní kaple v okrouhlé věži. Tato věž zpevňuje nároží paláce na nepřístupnějším místě u bývalé první brány s padacím mostem, který byl v pozdějších letech zaměněn za kamenný. Okrouhlá věž se nazývala Červená, protože byla natřena červenou barvou. Sloužila k obranným účelům, a proto bylo její zdivo patřičně zesíleno. Vnitřní prostor této věže se k ubytování panstva nehodil a byl využit v prvním patře jako místnost pro kaplana, ve druhém patře jako hradní kaple nebo její kněžiště. Jde o zmíněnou hradní kapli P. Marie, která mívala až do 19. století dvě větší okna, znatelná také na Mánesově skice třetí brány na Kosti.
Protože ve druhé polovině 14. století bydlely na Kosti rodiny Beneše staršího a jeho synů Petra a Markvarta, byl již v této době postaven ve třetím rohu posledního nádvoří u brány další palác, tzv. věžový. Prostor mezi ním a starým palácem byl uzavřen vysokou hradební zdí, u které byla postavena nízká hospodářská budova s kuchyní. Na čtvrtém nádvoří byla k hradbě dodatečně, přistavěna dnešní prostorná kaple sv. Anny, vyzdobená dvěma malovanými okny. Na prvním byl obraz původní patronky kaple P. Marie s Ježíškem, na druhém sv. Jiří, ochránce rytířů. Obě okna jsou dnes vystavena v hradních uměleckých sbírkách na Kosti. Zbroj sv. Jiří připomíná ozbrojence z počátku 15. století a dovoluje nám přibližně datovat stavbu. Podle svědectví konfirmačních knih pražské arcidiecéze z r. 1412 bylo zasvěcení hradní kaple před tímto rokem rozšířeno o sv.. Jana Křtitele, avšak staré zasvěcení se r. 1424 již nepřipomíná. Můžeme předpokládat, že nová hradní kaple na nádvoří byla založena patrně po smrti Jana z Kunštátu r. 1409 a při této příležitosti bylo rozšířeno zasvěcení o sv. Jana. V původní malé kapli v Červené věži by asi nebylo místo pro druhý oltář. Pravděpodobně další majitel hradu Mikuláš Zajic z Házmburka dal vyzdobit novou kapli velkou freskou svého rodového znaku, která byla r. 1953 opravena restaurátorem Vladimírem Teršem. Podle názoru Zdeňka Wirtha měla kaple původně trámový strop, který byl v polovině 16. století nahrazen křížovou klenbou z cihel s lunetami. Nejspíše se tak stalo záhy po r. 1551, v době, kdy byla Kost po vymření luteránských Bibrštejnů v rukou katolických Lobkoviců. Při této úpravě byla asi kaple zasvěcena sv.. Anně, patronce Anny z Bibrštejna, provdané za majitele Kosti Kryštofa z Lobkovic, nebo Anny z Hradce, manželky Oldřicha Felixe z Lobkovic.
Vedle kaple byla ještě v 15. století postavena malá budova s kanceláří a bytem rentmistra, jejíž vzhled částečně zachytil ve svém skicáři Josef Mánes. Domek byl stržen spolu se zbytkem dřevěné pavlače na hradbách při stavebních úpravách v letech 1874-1875. Podle starých zpráv byly hradní pokoje pánů zdobeny malovanými erby, některé dokonce zlacenými ornamenty. Z této výzdoby se zachovaly pouze nepatrné zbytky rostlinných ornamentů v okenních špaletách, které byly odkryty při restaurátorských pracích po r. 1953.
Příchodem Zajíců z Házmburka na Kost - patrně r. 1414 končí nejstarší stavební období hradu, jehož areál tvořily pouze budovy okolo posledního nádvoří. Přístupová cesta, která se vinula po úbočí skalního ostrohu okolo celého hradu, byla opevněna dvěma branami a padacím mostem přes hluboký příkop. Volný prostor po straně této cesty byl využit ke stavbě nízkých hospodářských budov, z nichž nejvyšší byly kůlny před branou na posledním nádvoří, kde bylo možno nejsnáze zaútočit na hrad. Bouřlivé události v Čechách v 15. století nutily pány, aby své hrady udržovali v plné branné pohotovosti. Zajícové z Házmburka patřili k předním panským rodům v zemi, které stály v táboře protivníků kalicha. Již první z nich, Mikuláš, podporoval kandidaturu císaře Zikmunda na český trůn. Spolu s dalšími 35 pány vypověděl 6. listopadu 1419 na výzvu Čeňka z Vartemberka válku pražanům a již 22. května 1420 utrpěl od Jana Žižky porážku nedaleko Královské obory v Praze. Pevný hrad Kost byl oporou katolíků na Boleslavsku; proto se sem uchýlil katolický farář ze Žerčic Ondřej Figuli z Rokycan, který v Červené věži překládal v 1. 1433-1436 některé části bible. Je to nejstarší literární památka z oblasti Českého ráje.
Kostecké panství vzrostlo v 15. století nebývalou měrou. Za Házmburků byly přikoupeny některé drobné rytířské statky na jeho okraji, například r. 1437 koupil Mikuláš Zajíc od Jiřího Ušáka z Lomnice a Obrubec jeho dědictví ve Lhotce, Meziluží, Dobšicích a Bystřici. Ačkoliv byl přísný katolík, obohatil se také částí pozemků cisterciáckého kláštera Hradiště (nad Jizerou), který husité r. 1420 vypálili. R. 1452 přikoupil statky Studénku a Návarov a r. 1456 Choustníkovo Hradiště. Jeho synové získali později Hrubou Skálu a Trosky, které spojili s Kostí, dále Vřeštov a Hostinné. Za věrnost jej císař Zikmund jmenoval nejvyšším sudím a tento úřad Mikuláš držel i za jeho nástupců Albrechta Rakouského a Ladislava Pohrobka. R. 1453 byl zvolen na zemském sněmu do komise, která měla před vložením do zemských desk přezkoumat všechny smlouvy o majetkových přesunech za husitských válek. To byla funkce velmi výhodná, zejména když Mikuláš neměl vždy v tomto ohledu zcela čisté svědomí, jak dokazuje také jeho spor se sousedním šlechticem Janem Hovadem z Hrádku z r. 1457. Kostecký pán byl žalován, že sousedovi zadržuje platy z vesnic Branžeže a Přepeře, které sousedily s kosteckým panstvím. Mikuláš z Házmburka spor prohrál. V r. 1459 zemřel a jeho nástupci na Kosti se stali synové Jan a Oldřich z Házmburka. Jan byl již r. 1443 členem delegace českých pánů, kteří žádali ve Vídni císaře Fridricha III. o vyslání malého kralevice Ladislava Pohrobka do Čech. Když se Ladislav ujal v Čechách r. 1453 vlády, jmenoval Jana Zajíce nejvyšším dvorským sudím. Tuto vysokou funkci zastával také za Jiřího z Poděbrad.
Jan Zajíc doprovázel r. 1459 panovníka do Chebu k jednání s braniborským falckrabím Friedrichem, ale tato dobrá spolupráce trvala jen krátce. Prvním příznakem sporů s králem byla neúčast Házmburků při jednání Jiřího z Poděbrad s papežskými posly o kompaktátech r. 1462. Na sněmu 25. září 1465 četl Jan Zajíc stižené články proti králi jménem katolické šlechty, která ještě téhož roku uzavřela proti němu spolek, tzv. jednotu zelenohorskou. Následovala dlouholetá válka Jiřího proti odbojné šlechtě, za které byly dvakrát, v r. 1467 a 1469, obleženy házmburské hrady, mezi nimi také Kost. V obou případech zachránil hrad Kost před kapitulací v poslední chvíli Jan Zajíc rychlým uzavřením příměří s králem, který mu dokonce r. 1467 tajně nabídl velkou částku peněz, aby ho získal na svou stranu. Prostí lidé, neznalí zákulisního jednání, si nedovedli vysvětlit odchod králova vojska krátce před kapitulací hradu, a proto se později vypravovalo, jak kostecká posádka zachránila hrad tím, že obléhajícím poslala poslední kýtu masa, aby tak dokázala, že hrad nelze vyhladovět. V průběhu let vypadlo lidem z paměti jméno velitele královského vojska pana Střely a místo něho byl uváděn Jan Žižka z Trocnova, který prý řekl, že „Kost patří psu", a odtáhl s nepořízenou. My víme, že Žižka Kost nikdy neobléhal, protože by to současní kronikáři jistě zaznamenali.
Jan Zajíc i jeho bratr Oldřich zastávali vysoké úřady v táboře uherského krále Matyáše Korvína i za vlády Vladislava II. Jagellonského, který teprve na svatováclavském sněmu r. 1479 přijal odbojné pány na milost. Oldřich Zajíc žil do r. 1473; Jan Zajíc, který proslul též jako autor několika traktátů proti utrakvistům á jednotě bratrské, zemřel 15. května 1495. V r. 1497 koupil obrovské házmburské kostecké panství za 20 000 kop českých grošů v hotovosti nejvyšší kancléř Království českého Jan ze Šelmberka. Byl to muž, který měl velký vliv na politické události za krále Vladislava Jagellonského. Sám mírný katolík žil dlouhá léta v manželství s ochránkyní jednoty bratrské Johankou z Krajku a požíval úcty také u utrakvistů.
Patrně za vlády Jana ze Šelmberka byl mezi starý a věžový palác na posledním nádvoří hradu Kosti vestavěn tzv. šelmberský palác s hranatou věžičkou, ozdobený plastickým pískovcovým znakem Šelmberků, který se zachoval mezi okny budovy dodnes. Naproti tomuto paláci, který sloužil ubytování panstva, byl na témže nádvoří u Bílé věže postaven přízemní pozdně gotický domek, který se rovněž zachoval. Původně asi sloužil k ubytování některého úředníka panství a od r. 1875 jako kůlna na kočáry. Janův syn Jindřich ze Šelmberka prodal r. 1524 zadlužené kostecké panství Janovi z Bibrštejna, který si dal postavit při cestě do hradu, mezi první a druhou branou, v r. 1545 nový obytný palác s výhledem do údolí Plakánku. Nová část hradu byla patrně spojena se starým palácem přechodem nad druhou branou, u přiléhající čtyřhranné věže, kterou se stoupalo do tzv. obranného podkroví všech tří paláců na posledním nádvoří. Jak ukázala stavební analýza D. Menclové, brána i věž pocházejí již z 15. století, proto byla věž při obnově hradu naznačena nízkou nástavbou nad střechou paláců. Při stavbě paláce, který je ozdoben bibrštejnským erbem a nápisem, využil stavitel i části původní gotické hradby, která stávala mezi první a druhou branou.
R. 1551 vymřela frýdlantská a kostecká větev Bibrštejnů. R. 1556 připadlo panství Kryštofovi z Lobkovic, který cestu do hradu pod Bílou věží ohradil nízkou hradbou, branou s půlválcovou věží a příkopem, přes který vedl padací most. K velmi důležitým stavebním změnám na Kosti došlo kolem r. 1576. V podhradí byl postaven panský pivovar, ozdobený pamětní deskou s nápisem, a tak vzniklo nové nádvoří, které bylo uzavřeno branami směrem k Sobotce i k Turnovu. Poslední brána se zachovala dodnes, kdežto první brána u Bílého rybníka byla jako komunikační zábrana v polovině 19. století zbořena a na její místo postavena socha sv.. Jana Nepomuckého. Patrně také kolem r. 1576 byla za nedávno vybudovanou branou pod Bílou věží postavena podlouhlá budova, do které byla umístěna část správy dominia. Pivovar, nová správní budova i bibrštejnský palác byly opatřeny omítkou se sgrafity. Vedle těchto hradních budov bylo postaveno v různých dobách několik hospodářských objektů. Na starých pohledech na Kost jsou zejména patrny kůlny na volném prostoru mezi dnešní třetí a čtvrtou branou, které zesilovaly na nejpřístupnějším místě od turnovské brány obranné možnosti hradu byly zbourány v 1874-1875.
Lobkovicové vládli na Kosti až do r. 1637. Syn Kryštofa z Lobkovic Oldřich Felix byl v mládí svěřen do výchovy jezuitům a r. 1587 podnikl ještě s několika šlechtici kavalírskou cestu do Itálie. Velikým nákladem dal v Sobotce postavit kamenný chrám, zasvěcený r. 1596 Maří Magdaleně; menší kostelík, také pozdně gotický, byl postaven v Libošovicích. Oldřich Felix podporoval soudobé katolické spisovatele a církevní ústavy.
Z dalších Lobkoviců si připomeňme dvě ženy. První, Marie Magdaléna, provdaná za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, ačkoliv byla evangelička, skupovala po Bílé hoře v Čechách jedno konfiskované panství za druhým. Její syn Adam Erdman bojoval jako stoupenec císařův v armádě Albrechta z Valdštejna, s nímž byl v Chebu r. 1634 zabit. Marie Magdaléna držela panství Kost jen krátce. Už r. 1622 ho prodala své příbuzné Polyxeně Lobkovické, rozené z Pernštejna, manželce nejvyššího kancléře Království českého Zdeňka z Lobkovic. Ta na svých statcích hospodařila velmi úspěšně a byla přísná na poddané. Pocházela po matce ze španělského šlechtického rodu. Poprvé se provdala za Viléma z Rožmberka, po němž zdědila panství Roudnici nad Labem, které se stalo základem lobkovické moci v dalších staletích. Je známo, že ve svém paláci na Hradčanech ukryla místodržící, kteří byli 23. května 1618 svrženi z okna české kanceláře do hradního příkopu, a tím je zachránila. Za znehodnocenou tzv. dlouhou minci nakoupila řadu velkostatků, konfiskovaných po Bílé hoře, a tak vytvořila obrovské panství, které předala r.1637 svému synovi knížeti Václavu Eusebiovi z Lobkovic, vladaři Lobkovického domu.
Období vlády Polyxeny z Lobkovic bylo přerušeno v 1. 1632 -1634, kdy Kost náležela frýdlantskému vévodovi Albrechtovi z Valdštejna. Tomuto velmoži patřily skoro celé severní Čechy od Polabí až na slezské hranice. Lobkovické panství Kost v něm tvořilo nevítanou enklávu již proto, že bylo nedaleko Jičína, hlavního města vévodství. Valdštejn ho proto od Polyxeny z Lobkovic koupil za 150 000 kop gr. míš. Hrad Kost chtěl přestavět na jednu ze tří hlavních pevností svého dominia. Ale z jeho plánů sešlo, protože byl 24. února 1634. v Chebu zavražděn. Z projektované přestavby byla postavena pouze raně barokní salta terrena u paty Bílé věže. Protože Valdštejn ze smluvené kupní částky 150 000 kop gr. míš. zaplatil jen 10 000, bylo kostecké panství vráceno po vévodově zavraždění v r. 1634 Polyxeně z Lobkovic. Valdštejnova smrt nakonec tragicky zasáhla i do osudů hradu Kosti, který byl, podobně jako ostatní zámky mrtvého vévody, obsazen císařskou armádou. Na Kost přijel hrabě Colloredo, jehož služebnictvo svou neopatrností o půlnoci z 18. na 19. května 1635 hrad zapálilo. Vyhořel téměř celý starý, šelmberský i věžový palác až na stáje a dva pokoje, kde bydleli písaři. Možná, že to byl právě strach z investic do opravy paláců, který přiměl ještě v r. 1637 knížete Václava Lobkovice, aby panství Kost prodal hraběti Heřmanu Černínovi, z Chudenic.
Heřman Černín pocházel z nezámožného rytířského katolického rodu. Byl vychován v Itálii, jako voják bojoval za zájmy Habsburků ve Francii, v Holandsku, v Uhrách i na Bílé hoře. Jako poutník navštívil s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic Palestinu, jako člen císařského poselstva Španělsko. V l. 1616-1618 a 1644-1645 byl poslán jako císařský vyslanec do Cařihradu, kde se mu podařilo zajistit tureckou neutralitu, která byla pro Rakousko za třicetileté války velmi cenná. Své cesty dovedl využít i po stránce obchodní. Věrnost císaři si dal zaplatit výnosnými úřady i povýšením do hraběcího stavu. Ve funkci hejtmana Starého Města pražského dohlížel 21. června 1621 na popravy předáků stavovského povstání na Staroměstském náměstí. Byl mezi nimi i jeho bratr Diviš Černín i druh z mládí Kryštof Harant z Polžic. Harantovu vdovu si pak vzal za manželku a děti připravil o větší část dědictví po otci.
Doba pobělohorských zmatků dávala příslušníkům císařského tábora mnoho možností k okrádání poražených, kteří byli rádi, když zachránili své životy. Hrabě Černín všech těchto možností využil, a tak svému prasynovci Humprechtu Černínovi odkázal r. 1646 celkem sedm panství, další movitosti i nemovitosti a četné dluhy i pohledávky. Pravou rukou při řízení velkostatků byla Heřmanovi jeho třetí, o třicet let mladší manželka Sylvie, dcera hraběte Štěpána Caretto-Millesimo, před kterou se strachem třásli nejen poddaní, ale i vrchnostenští úředníci. Sídlila občas na Kosti, kde byly vyhořelé paláce částečně opraveny, ale větší část budov kryly provizorně jen došky. R. 1658 se jí podařilo s velkou námahou dosáhnout odvolání císařského rozkazu, aby byla Kost srovnána se zemí, protože se ve válečných dobách stávala opěrným bodem nepřítele.
Zatékající voda a mráz poškodily středověké zdivo vartemberského paláce na Kosti natolik, že se r. 1690 téměř celé postranní zdi zřítily do nádvoří i k bibrštejnskému paláci. Na radu stavitelů byly všechny tři paláce změněny ve sklady obilí. Při stavebních pracích vzala zasvé výzdoba i těch palácových pokojů, které se nezřítily, a až na malé výjimky byly zbořeny i mezistěny, takže dnes se nedá již původní stav rekonstruovat. Zůstalo jen několik místností v přízemí šelmberského a věžového paláce, kde byly kanceláře a byty úředníků, tzv. sirotčí sklep a archív panství. R. 1689 se zřítila část klenutí pavlače, „po které se do pokojů a na věž chodilo", a hejtman radil, aby se celé klenutí této pavlače rozebrati a postavila dřevěná pavlač. Jde patrně o část starého přístupu do Bílé věže, která měla být změněna také na sýpku. Nedošlo k tomu patrně proto, že by nošení pytlů s obilím nahoru a dolů bylo nepohodlné. Z půdy věže, kde byly hodiny, se vystupovalo točitými schody až na cimbuří, zakončující Bílou věž. Protože cimbuří hrozilo v té době zřícení, bylo nahoře rezebráno a štuky v truhle spouštěny dolů. Při té příležitosti navrhoval hejtman, aby byly hodiny z Bílé věže přeneseny na věž u padacího mostu, tj. na Červenou věž. Bílá věž byla snížena a dostala asi tehdy nové krovy a krytinu v té podobě, jak je zachována dodnes. Po těchto stavebních úpravách se hrad stal sídlem správy panství a k ubytování šlechty sloužilo pouze několik pokojů v prvním patře bibrštejnského paláce.
Černínové vládli na Kosti do r. 1738, kdy museli panství prodat, aby uhradili dluhy. Kupcem byl císařský dvořan Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, který zastával za císařovny Marie Terezie četné vysoké zemské úřady. R. 1749 se stal prezidentem královské reprezentace a komory a v r. 1759 nejvyšším maršálkem. R. 1769 zdědil kostecké panství rod hrabat Vratislavů Netolických a po nich jejich italští příbuzní Flaminiové Delborgo-Netoličtí, kterým patřila Kost až do r. 1945. V 19. století došlo několikrát ke stavebním úpravám na Kosti, z nichž ne všechny byly šťastné. Po malých úpravách r. 1805 a zbourání brány u Bílého rybníka kolem r. 1850 byly v 1. 1874-1875 provedeny práce, které připomínaly regotizaci jiných památkových objektů v této době. Protože noví italští majitelé nebyli příliš bohatí, byly provedeny jen nejnutnější záchranné práce. Na hradbách byly sejmuty ochranné dřevěné chodby a opravena cimbuří, na Červené věži opraveno zdivo a pořízeno nové zastřešení. Na třetím nádvoří byly zbořeny vysoké hospodářské budovy, patrné ještě na některých starých pohledech na hrad. Pro uschování služebního kočáru posloužila bývalá salta terrena u paty Bílé věže a také sousední pozdně gotická budova se změnila na kůlnu. Přízemní gotický domek vedle kaple byl zbořen a kaple byla patrně nově zastřešena. Začalo se také s restaurací průčelní zdi a štítu starého paláce. Byla zbořena pavlač spojující portál Bílé věže ve výšce druhého patra s ochozem hradební zdi, opraveny tarasní zdi a Turnovská brána prvního nádvoří dostala nové zakončení. Při té příležitosti byly opraveny také malé škody, které hrad utrpěl r.1866, když o něj svedla boj rakouská a pruská armáda. Ve 20. století byl zaměřen celý hrad, ale pro nedostatek prostředků byly provedeny pouze nejnutnější zednické udržovací práce.
K větším opravám objektu došlo po r. 1946, kdy musela být po požáru 27. září 1946 vyměněna střecha bibrštejnského paláce. Byl důkladně zaměřen hrad, provedena architektonická analýza a v r. 1953 byly zahájeny rozsáhlé asanační a restaurátorské práce. Prostory bývalé sýpky v palácových budovách byly upraveny na výstavní sály středověkého výtvarného umění a v asanačních pracích se bude pokračovat. V 1. 1945-1950 spravovalo hrad Kost ministerstvo školství a poté se stal státním hradem. Dnes je hrad opět majetkem roku Kinských.
Kdysi za husitských válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví. Jako hustý mrak se rozložilo Žižkovo vojsko v údolí a sevřelo hrad ze všech stran pevným řetězem stráží, že by ani myš neproklouzla. Po několik neděl zasedal Žižka se svými spolubojovníky za kamenný stůl pod lípou nedaleko hradu v marné naději, že se jeho obránci dobrovolně vzdají. Už i vlastní vojáci reptali na nedostatek jídla, kterého ve vydrancovaném okolí valem ubývalo. Ale kdyby tak věděli, jaké zlé časy nastaly obráncům tam nahoře! I když byly dávky jídla neustále snižovány, byla již všechna skladiště vyjedena a zbyla jen jediná vepřová hlava a soudek vína. Tu bleskla hlavou jednoho vtipného zbrojnoše spásná myšlenka. Navrhl uspořádat naoko velikou slavnost s hostinou. Řinkot nožů o prázdné talíře a hlasité přiťukávání prázdnými poháry zalétávalo s veselým zpěvem hladových bojovníků do Žižkova tábora. Veselí dostoupilo nejvyššího bodu.
Když to viděli husité, začali reptat. Dlouhým obléháním již byli unavení, rozmrzelí a hladoví a na hradě se zatím pořádají veselice. Vření v táboře však propuklo přímo ve vzpouru, když onen chytrý zbrojnoš přistoupil k hradbám a shodil dolů do nepřátelského ležení pečenou kančí hlavu a soudek vína se slovy: "Tu máte a radujte se s námi! My máme potraviny ještě na celé měsíce!" Druhého dne poručil Žižka troubit k ústupu. Svému hněvu prý ulevil slovy: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu." Od té doby je prý hrad nazýván Kost.
Zdroj: 10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová (1990)
Důkaz toho, že věž má lichoběžníkový tvar - jsou vidět z jednoho místa tři strany věže
INTERREGION JIČÍN - soukromé turistické stránky.
Vznik stránek: 28. dubna 1999. Uvedení do provozu: 6.srpna 1999.
Autoři projektu Interregion: Lukáš Prýmek, Martin Vaistauer
Technická spolupráce: Jaroslav Runčík
E-mail: njorloj@outlook.cz
Na stránkách se neprovádí redakční, jazyková ani jiná korektura. Děkujeme všem, kteří nás podporují v naší činnosti, dopisují, zasílají informace, echa, čtou naše stránky...
Pokud není uvedeno jinak (není uveden autor či zdroj), tak obsah webových stránek náleží autorům Interregionu Jičín.
Veškerý obsah stránek patřící autorům Interregionu Jičín podléhá licenci:
Creative Commons: Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika
Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
© 1999 - 2024 Interregion Jičín