INTERREGION JIČÍN - křížem krážem regionemVLAKREGION JIČÍN - po kolejích Českého ráje

ZÁMEK MNICHOVO HRADIŠTĚ

POPIS ZÁMKU

Když v polovině 12. století Markvartici založili a bohatě obdarovali cisterciácký klášter Hradiště, brzy se ukázalo, že je nutné vytvořit pro nový celek hospodářské a tržní středisko. Proto mniši založili někdy v polovině 13. století na planině jižně od vesnice Rybitví město, které se původně jmenovalo také Hradiště nebo Hradiště nad Jizerou a teprve později se pro ně ustálil název Mnichovo Hradiště.

Cisterciáci tu vládli přes dvě století a jejich panování udělala konec až bouře doby husitské. Koncem dubna 1420 zástup orebitů, který táhl pod vedením Hynka Krušiny z Lichtemburka Pojizeřím ku Praze, cisterciácký klášter dobyl a vypálil. Z této katastrofy se klášter již nikdy nevzpamatoval. Co z jeho statků nezabrali sousedé, to císař Zikmund zastavil svým přívržencům. V r. 1425 opanoval Mnichovohradišťsko sirotčí hejtman Jan Čapek se Sán, který si dal v r. 1436 potvrdit od císaře Zikmunda to, čeho se z klášterních statků dříve zmocnil. Jan Čapek ze Sán asi dlouho zdejší panství nedržel, snad tu měl nějaké pohledávky Jiřík z Dubé a Vízmburka a po jeho smrti r. 1450 se jako pán Hradiště objevuje Mikuláš Berka z Dube, věrný straník Jiřího Poděbradského. Za něho došlo ke vpádu Lužičanů, kteří koncem května 1468 město Hradiště i okolní vesnice vypálili.

Synové Mikuláše Berky Jiří a Burian prodali část Hradišťská Čeňkovi z Barchova, ale od něj i od Berků získalo Hradiště kolem r. 1490 Staré Město pražské. Výnos hradišťského panství použili Pražané pro biskupa Augustiana Luciana, kterého získali, aby podobojí světil kněze. K jejich svěcení také skutečně v r. 1492 v Hradišti došlo. Biskup se staral i o pomoc požárem zničenému městu a usiloval o získání jiných statků bývalého kláštera, zemřel však již r. 1493. Od Pražanů získal hradišťské panství v r. 1493 král Vladislav II. a vyměnil je s bratry Janem a Bernardem z Valdštejna za Hradišťko u Chlumce. Ti drželi Hradiště až do r. 1512, kdy je prodali Janovi Svojanovskému z Bozkovic. Ale již po dvou letech musel Svojanovský postoupit své zadlužené statky různým věřitelům. Část Hradišťská s městem se dostala do držení Jana Špetle z Janovic. Neobešlo se to ovšem bez sporů, které způsobila Bozkovického lehkovážnost při koupi a prodeji statků. Do sporů zasáhl král Ferdinand L, který vyplatil věřitele a prodal v r. 1529 Hradiště Janovi z Vartemberka, majiteli Rohožce, Skal a Dubu, jenž také koupil sousední zvířetické panství.

Za Janova syna Adama postihla rod Vartemberků katastrofa. Za účast na nezdařeném povstání proti Ferdinandovi I. byla Adamovi z Vartemberka v r. 1547 konfiskována všechna panství a jen z milosti mu byly ponechány Hradiště a Zvířetice, ale pouze jako manské statky. Adam se snažil získat zpět alespoň rohozecké a skalské panství, a proto v r. 1555 přenechal Hradiště královské komoře. Ta okamžitě nenalezla kupce na celé panství, a tak bylo Hradiště prodáno hned dvěma uchazečům: zbohatlému advokátovi Jiřímu Labouňskému z Labounč a příslušníkovi bohaté městské rodiny pocházející z Kouřimi, Jindřichu Žibřidovi z Velechova. Oba se o panství rozdělili. Labouňský rozdělil Hradiště na část klášterskou a hradišťskou a Žibřid z Velechova si pak jako svůj díl vybral hradišťskou část. Po jeho smrti v r. 1562 se stal majitelem Hradiště jeho syn Adam Žibřid z Velechova, horlivý příslušník jednoty bratrské. Jeho manželkou byla Krescencie, dcera Jana z Habartic. Adam z Velechova neměl pevné zdraví, a proto se snažil získat od císaře povolení, aby svůj majetek mohl svobodně odkázat. Císař souhlasil a Adam odkázal vše, co měl, manželce Krescencii. Ale sotva zemřel, napadli Adamovi příbuzní jeho závěť a zdůvodnili své nároky na dědictví především tím, že manželství Adama Žibřicha z Velechova s Krescencii bylo neplatné, protože bylo uzavřeno před bratrským knězem. Krescencie se však znovu provdala za Kryštofa Budovce z Budova a s jeho pomocí se jí v dlouhých sporech podařilo dědictví uhájit. Po smrti Krescencie se Kryštof Budovec z Budova znovu oženil s Maruškou z Bubna, ale protože i toto manželství zůstalo bezdětné, odkázal svůj majetek synovci Václavovi Budovcovi z Budova.

Václav Budovec z Budova se narodil asi r. 1547 a byl druhorozeným synem Adama Budovce z Budova. Po studiích na pražské univerzitě cestoval po západní Evropě a později byl členem císařského poselstva do Cařihradu, kde strávil několik let. Po návratu do Čech hrál významnou úlohu v české předbělohorské společnosti a to zejména od r. 1603, kdy poprvé vystoupil proti perzekuci jednoty bratrské. Tímto vystoupením proti císařskému mandátu si zajistil přední místo ve stavovské opozici. Budovec, ve srovnání se svými současníky, měl nadprůměrné vzdělání a udržoval čilý styk s intelektuály a protihabsburskými politiky doma, zejména s Karlem starším ze Žerotína a Petrem Vokem z Rožmberka, i v zahraničí. Svou politickou autoritu uplatnil především v zápase českých stavů o náboženskou svobodu v r. 1609, který skončil vítězně vydáním majestátu zaručujícího nejen náboženská, ale i politická práva opozičních stavů. Jako defenzor zasahoval i do následujících konfliktů a nalezl i čas pro vlastní literární činnost. Z jeho spisů je nejznámější Antialkoran, polemika s muslimským náboženstvím vydaná r. 1614.

Václav Budovec z Budova také započal se stavbou nového mnichovohradišťského zámku - stalo se tak před r. 1606, kdy byla na novostavbu zámku zasazena deska z červeného mramoru se znaky Václava Budovce z Budova a jeho manželky Anny z Vartemberka a s latinským a českým dvojverším, která se dodnes zachovala v parapetu prvního patra severozápadního křídla. O podobě Budovcova zámku nás prameny, vesměs pozdějšího data, informují jen nepřímo. Urbáře z let 1629 a 1635 jen skoupě sdělují, že je „dobře od kamene vystavený s mnohými a pěknými pokoji". Stavovské povstání proti císaři Ferdinandovi II. v letech 1618 až 1620 zastihlo Budovce již jako sedmdesátiletého starce. V jeho počátcích patřil mezi opoziční radikály a byl také účastníkem porady v domě Smiřických v Praze na Malé Straně, kde bylo rozhodnuto o defenestraci císařských místodržících. V povstání se stal jedním z direktorů a po volbě Fridricha Falckého českým králem se stal prezidentem nad apelacemi. Vlastní vedení povstání však bylo v rukou mladších Budovcových přátel Albrechta Smiřického, Matyáše z Thurnu, Václava Viléma z Roupova a Bohuchvala Berky z Dubé.

Po porážce stavovského vojska na Bílé hoře v r. 1620 měl sice možnost odejít do emigrace, ale do bezpečí dopravil pouze svoji rodinu a sám se vrátil zpět do Prahy. Spolu s ostatními předními účastníky povstání byl postaven před mimořádný soud, který ho odsoudil k smrti a konfiskaci veškerého majetku. Životní dráha Václava Budovce z Budova skončila 21. června 1621 na popravišti na Staroměstském náměstí v Praze. Rodina Václava Budovce z Budova se uchýlila do polského Lešna jako mnozí jiní bratrští exulanti. Václavův syn Adam Budovec z Budova se pokusil zachránit alespoň věno své manželky Markéty, které bylo zajištěno na konfiskovaných statcích, a vypravil se r. 1628 do Čech. Přes průvodní listy, kterými byl opatřen, byl v Zahání dán do vězení, kde r. 1629 zemřel. Jeho matka Anna ho v Lesně přežila o dva roky. Vdova Markéta Budovcová se podruhé provdala za Jiřího Sádovského ze Sloup-na a zemřela r. 1642. V Lesně žili ještě dva vnuci Václava Budovce z Budova, starší Václav Theodor a mladší Fridrich Ludvík z Budova. V r. 1647, donucen asi bídou, odhodlal se Fridrich Ludvík ke kroku, který u vnuka Václava Budovce z Budova překvapuje. Vrátil se do Čech, přestoupil ke katolické víře a stal se císařským důstojníkem. Po uzavření vestfálského míru v r. 1648 byl z armády propuštěn a spolu se starším bratrem se opětovně pokoušel o získání alespoň zlomku svých pohledávek. Po marných snahách, kdy upadal do stále větší bídy, vstoupil r. 1662 do cisterciáckého kláštera v Sedlci, kterému postoupil své pohledávky. Klášteru pak skutečně byla během dalších let menší část pohledávky vyplacena. Stopa po starším bratrovi Václavovi Theodorovi mizí a mladší zemřel jako katolický kněz a cisterciácký mnich.

Statky Václava Budovce z Budova, který kromě Mnichova Hradiště držel ještě v sousedství Klášter Hradiště nad Jizerou a Zásadku, koupil z konfiskací v r. 1622 císařský plukovník Albrecht z Valdštejna, jehož závratná kariéra právě začala. Hradiště s Klášterem postoupil r. 1624 nejprve do zástavy jako frýdlantské léno a r. 1627 dědičně spolu s jinými statky svému vzdálenému bratranci a švagrovi Maxmiliánovi z Valdštejna, který se měl později stát i jeho dědicem a nástupcem. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu v r. 1634 byly sice naděje na dědictví po něm zmařeny, ale statky na mnichovo-hradišťsku zůstaly již trvale majetkovou základnou rodu Valdštejnů do r. 1945.

V r. 1657 zámek v Hradišti vyhořel. Podle popisu z r.1693 byl objekt patrový a měl celkem 28 místností. Přízemí sloužilo k hospodářským účelům, kancelářím a jako byty služebnictva a některých úředníků, zatímco patro vyplňovaly pokoje rodiny majitele, hostinské pokoje a společenské místnosti. Siluetu zámku doplňovala věž s točitým schodištěm, která stála proti lednici. K přestavbě a rozšíření zámku v barokním slohu se rozhodl hrabě Arnošt Josef z Valdštejna. V r. 1695 proto uzavřel smlouvu s italským stavitelem usedlým v Praze, Markem Antoniem Cánevallem. Do novostavby byla pojata podstatná část Budovcová renesančního zámku a zřejmě i silně ovlivnila její celkovou koncepci. Podkovovitou dispozici, v podstatě francouzskou, které zde Canevalle užil, mu vnutil právě starší zámek. Architekt vlastně jen prodloužil jeho jižní křídlo, ale protože nebylo pravoúhlé, protažením se rozbíhavost obou dlouhých obvodních stěn jen zdůrazňovala. Křídla Budovcova zámku svírala ostrý úhel a tak byl stavitel nucen k vyrovnání rozdílu postavit východní křídlo v kosém úhlu. To vše způsobuje ve vnitřní dispozici nepravidelnost, které se nebylo možno vyhnout. Úplně byla zbořena věž starého zámku, která snad pocházela ještě z někdejší tvrze. V půdoryse a ve hmotě byl zámek oživen koutovými, zevně polygonálními věžicemi převyšujícími budovu zámku o jedno podlaží. Hlavní věž, postavená uprostřed hlavního traktu, vystupuje do nádvoří z fasády mírným rizalitem a nad hlavní římsou je doprovázena jednoduše vykrojenými štítovými křídly. Dnes fádně působící horizontála hlavního hřebene střechy je z novější doby. Původně byl hřeben střechy hlavního traktu u věže přerušen a střecha byla zkosena proti sobě stojícími valbami, takže věž posunutá k nádvoří tím nabyla výraznosti i od městské strany. Jinak však celá budova zachovává blokový ráz a její fasáda působí ploše. Člení ji jen kamenná ostění oken a kromě nich vystupují ze stěny pouze ploché patrové římsy. Na stranách do nádvoří přistupuje ještě k uvedeným architektonickým článkům výklenek s plastikou lva v rizalitu věže a ploché pilastry, v přízemí toskánské, v patře jónské a v druhém poschodí rámce silně rustikovaných tvarů. V přízemí a v prvém patře se pod pilastry ještě podkládají slepé arkády s táhlými nízkými oblouky a střídajícími se plastickými motivy na místě hlavního klenáku.

Dnes nelze bezpečně říci, zda dnešní vzhled fasády je výsledkem pozdějšího zjednodušení, či zda tomu tak bylo od počátku. Porovnáme-li však podobně pojatou, avšak mnohem plastičtěji provedenou fasádu bývalých stájí, postavených téměř současně s hlavní budovou zámku, s jeho fasádou, pravděpodobnost důkladné přestavby někdy během 19. století se zvyšuje.
Velkorysejší koncepci postrádá i vnitřní řešení. Jednoduché schodiště oživuje jen neobvykle umístěný sloup uprostřed schůdků vyrovnávajících úroveň obou částí odpočívadla pod prvním poschodím. V prvém patře není také velký reprezentační sál uprostřed středního křídla, jak je obvyklé u barokních zámků. Přijímací sál mnichovohradišťského zámku leží v nároží při Budovcově křídle, celkem zapojený do okruhu ostatních místností prvého patra a ani svou výškou se od nich příliš neliší. Největší místností nejen plošnou výměrou, ale i výškou, protože sahá přes dvě podlaží, je sál v jižním nároží zámku, kde bylo v prvé polovině 19. století zřízeno empírové divadlo. Jeho jeviště i s jednoduchou mašinérií je dodnes zachováno a soubor malířsky velmi dobrých dekorací patří nyní, po zničení divadel v Měsících a v Nových Hradech, k nejcennějšímu, co z této doby máme.

Průměrnost vnitřního řešení zámku zakryla bohatost štukatur, které v 1. 1700—1701 zhotovil pražský štukatér italského původu Giovanni Spazzo. Bohužel výzdoba velkého sálu i 22 pokojů byla zničena při požáru, který postihl zámek v r. 1724. Škody způsobené požárem byly ihned odstraňovány; byla opravována věž a novou štukovou výzdobu dělal litoměřický štukatér Mates Tollinger. V 30. letech 18. století pokračovaly úpravy zámku zřízením zlatého kabinetu a zámecké kaple, v obou místnostech s užitím umělých barevných mramorů, i dalších pokojů. Ve zlatém salónku byla štuková výzdoba stropu i stěn, s medailony s výjevy z trójské války a alegoriemi ročních dob, pozlacena. Oltářní obraz do zámecké kaple maloval turnovský malíř Jan Jiří Hertl a v r. 1729 pracoval v zámku také blíže neurčený kosmonoský sochař, což mohl být jedině někdo z rodiny Jelínků. V druhé polovině 18. století byl upraven v prvém patře velký sál a tři přilehlé pokoje. Na rozměrná plátna mezi nízkým soklem z deštění a podstropní římsou namaloval malíř Jiří Hisler lovecké, figurální a krajinné výjevy.

K větším stavebním úpravám došlo ještě v druhé polovině 19. století. V r. 1865 se zřizoval podle návrhu stavitele A. Wendera dnešní hudební salónek, do něhož dal projektant přenést z loveckého pavilónu ve Valdštýnsku krb s delfíny. Zámeckou kapli, jejíž umělý mramor již notně sešel, opravoval štukatér Zehrer. Vchod do kaple, který se adaptacemi v pokojích octl v místnosti komorné, byl zazděn a nový byl prolomen z boku, z nynější předsíně přijímacího sálu. V r. 1872 byla upravena nová jídelna a rozměry přizpůsobena renesančnímu stropu převezenému sem z dobrovického zámku. V posledních letech byla ještě odstraněna příčka rozdělující pokoj v sousedství jídelny a dvě místnosti pro služebnictvo, kde byly umístěny sbírky porcelánu. Mnichovohradišťský zámecký park byl původně omezen pouze na prostor ohraničený vpředu čestným dvorem, po stranách budovami stájí a uzavřen letohrádkem, sallou terrenou, kterou postavil Mikuláš Raimondi, stavitel ve valdštejnských službách v 1.1698—1711. V dispozici drobné stavby se projevují mnohem pokročilejší slohové prvky než na zámku. Z vnitřní výzdoby upoutá freska zobrazující valdštejnskou erbovní pověst o Jindřichovi z Valdštejna, přivádějícím svých 24 synů do ležení krále Přemysla Otakara II., a štuková výzdoba, kde se střídají karyatidy ve vysokém reliéfu s náznakovým dekorativním štukem na klenbě, v němž se již hlásí budoucí páskový ornament. Autorem štuk je štukatér Giovanni Girolamo Fiumberti z italského města Como.

Z bohatých sbírek mnichovohradišťského zámku zasluhuje pozornost především knihovna převezená v r. 1921 z duchcovského zámku, který tehdy Valdštejnové prodali. Byla založena Janem Bedřichem z Valdštejna (1656—1661), jenž v ní shromáždil bohatý soubor nejen soudobých a starých tisků, ale získal i část knihovny a rukopisů dějepisce Tomáše Pěšiny z Čechorodu, (1629—1680), původně odkázaných klášteru v Obořišti. Jsou to především rukopisy z knihovny pánů z Lípy, darované Pešinovi Čeňkem Hovorou z Lípy, mezi nimiž jsou i rukopisy Kroniky pražské Bartoše Písaře, Historie církevní Pavla Skály, z husitské polemické literatury skládání Václav, Havel a Tábor, rozličné městské kroniky i rukopisy samého Pěšiny. Knihovna byla i nadále doplňována a tak v ní dnes nacházíme kromě inkunábuli a paleotypů a tisků nejvýznamnějších knihtiskařů Evropy i jedinečnou sbírku pamfletické literatury, především z období třicetileté války.

Na sklonku 18. století dožíval svůj pestrý život jako zámecký knihovník v Duchcově známý dobrodruh Giacomo Casanova. Jeho písemná pozůstalost a rodový archív Valdštejnů patří k nejvýznamnějším archívním fondům pobočky Státního oblastního archívu v Praze, která je dnes umístěna v zámku v Mnichově Hradišti. Archív a knihovna se svým materiálem navzájem doplňují a zvláště pro období třicetileté války jsou v archívních fondech dokumenty evropského významu.

Další pozoruhodností mnichovohradišťského zámku je miniaturní obrazárna v sousedství zlatého salónku, upravená před polovinou 18. století podle dobového vkusu, kdy obrazy zabíraly celou výšku stěn. Stěny místnosti pokrývá v souvislé ploše, odděleno jen úzkými lištami, 112 drobných i větších obrázků. Převažují zde obrazy holandské, vlámské, rakouské, německé a české provenience, originály i kopie nestejné hodnoty. Pozornost zaujme především Bethsabe od J. Strobla z r. 1630, dvě lesní zátiší od Saveryho a dvě květinová zátiší od Casysse.

K nejcennějším sbírkám mnichovohradišťského zámku patří bohatá sbírka porcelánu a keramiky z Míšně, Vídně, Itálie, Anglie i Cíny a Japonska. Malá, ale velmi vzácná je i kolekce antické keramiky. Stěny velké jídelny jsou vyzdobeny v pozoruhodném množství i výběru. Sbírka sečných i palných zbraní a zbroje, (mezi světové zvláštnosti patří puška s kolečkovým zámkem z poloviny 16. století nabíjená odzadu), upoutá cenným uměleckořemeslným zpracováním.

Nedílnou součást zámeckého areálu tvoří i budovy bývalého kapucínského kláštera, kostela sv. Tří králů a kaple sv. Anny. Zakladatelem kláštera byl Arnošt Josef z Valdštejna, který usiloval již od r. 1687 o převedení kapucínů do Mnichova Hradiště. Konvent, který sem přišel v r. 1690, se prozatím usadil v dnes již zbořeném domě proti zámku a se stavbou kostela a klášterních budov bylo započato v r. 1694 pod vedením řádového stavitele Jiřího, původem z Mnichova. Stavby byly prováděny podle předpisů řádu velmi prostě. Z vnitřního zařízení jsou nejcennější oltářní obrazy malované pražským mistrem Janem Kryštofem Liškou. R. 1714 byla postavena na prostranství před kostelem socha sv. Anny jako dík za to, že panství bylo uchráněno od moru, který předešlého roku zle postihl většinu Čech. Autora této plastiky můžeme hledat mezi staršími členy rodiny Jelínků z Kosmonos. O deset let později dala vdova po Františku Josefovi z Valdštejna Marie Markéta, rozená Černínova, známá příznivkyně kapucínského řádu, postavit kapli sv. Anny. Kaple, rozlohou se téměř rovnající kapucínskému kostelu, aby pojala množství poutníků, zůstala majetkem vrchnosti a řád ji měl pouze spravovat. Tím si vysvětlíme, že proti řádovým pravidlům přikazujícím největší jednoduchost staveb, je kaple sv. Anny postavena v bohatém barokním slohu. Polohou místa byl projektant nucen východní bok kaple navrhnout jako hlavní průčelí, kde stěnu a štít pročlenil mělce vyžlabenými svazkovými pilastry, jež vložil mezi okna, ve štítu po stranách slepá a ukončená santiniovskými trojlistými oblouky. Plnosti a bohatosti vzhledu dodává průčelí i poměrně bohatý štuk. V pamětním zápise, nalezeném r. 1951 při opravě věžičky, je jako autor stavby uveden mnich hradišťského kláštera a stavitel kapucínské provincie páter Jan Křtitel, vlastním jménem Vavřinec Koblovský z Vyškova. Kamenné vázy a sochy umístěné na bohatě vykrajovaném štítě stavby jsou pravděpodobně dílem Josefa Jelínka. Ve vnitřku kaple bylo jako výzdoby poměrně jednoduché prostory užito bohatého štuku. Také sochy a oltáře prozrazují již pokročilejší vývoj slohu proti zařízení kostela sv. Tří králů. Obraz na hlavním oltáři je dílem Jana Jiřího Herda.

Do kaple sv. Anny dal v r. 1784 Vincenc z Valdštejna převézt pozůstatky Albrechta z Valdštejna z kartuziánského kláštera Valdic, který byl císařem Josefem II. zrušen. Náhrobek z červeného mramoru s bronzovým reliéfem vévody od sochaře Kolaczska byl postaven v r. 1934 k třistaletému výročí Valdštejnovy smrti.

MAPA

Volba zobrazované mapy:

OBECNÉ INFORMACE

INTERREGION JIČÍN - soukromé turistické stránky.
Vznik stránek: 28. dubna 1999. Uvedení do provozu: 6.srpna 1999. Autoři projektu Interregionu: Lukáš Prýmek, Jaroslav Runčík

E-mail: njorloj@outlook.cz
Na stránkách se neprovádí redakční, jazyková ani jiná korektura. Děkujeme všem, kteří nás podporují v naší činnosti, dopisují, zasílají informace, echa, čtou naše stránky......

Pokud není uvedeno jinak (není uveden zdroj), tak obsah webových stránek (texty, fotografie...) náleží autorům Interregionu Jičín. Veškerý obsah stránek patřicí Interregionu Jičín podléhá licenci Creative Commons: Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika

© 1999 - 2016 Interregion Jičín