INTERREGION JIČÍN - křížem krážem regionem • VLAKREGION JIČÍN - po kolejích Českého ráje a mnohem dál
Počátkem 16. století koupil tehdejší majitel panství a hradu Veliše, ke kterému město Jičín patřilo, Mikuláš starší Trčka z Lípy a na Vlašimi, měšťanský nárožní dům v Jičíně, který se stal základem Jičínského zámku. Dům stál ve středu jižní strany náměstí, v místě, kde je dnes západní nároží zámku. R. 1538 prodal sice Mikuláš mladší Trčka tento dům Mikuláši Štítnému ze Štítného, ale asi ne na dlouho. R. 1566 prodal Vilém Trčka dům jičínské obci za 100 kop grošů, a nízká cena nasvědčuje, že nešlo o dům velký, nebo výstavný. Již v roce 1572 však dům znovu patřil vrchnosti a k němu byly připojeny dvě parcely do ulice Smiřických a sousední dům na náměstí. Zdivo těchto domů bylo z části použito při stavbě zámku, jak prokazuje neobyčejně silná zeď na pravé straně západního průjezdu a nález raně renesančního pískovcového ostění v podloubí. Z vylíčení sporu mezi Bohuslavem Křineckým a Jaroslavem Smiřickým v roce 1587 lze usuzovat, že domy byly patrové a v nádvoří byly arkády.
V r. 1606 prodal Jan Rudolf Trčka z Lípy velišské panství hraběti Jindřichu Matesovi z Thurnu. Od tohoto panství oddělil město Jičín a připojil k panství Kumburk, které Trčkové vlastnili již asi 80 let. R. 1607 koupil kumburské panství i s Jičínem Zikmund Smiřický ze Smiřic, který v jičínském okolí vlastnil řadu panství a statků.
Po Zikmundovi Smiřickém (zemřel r. 1608) se majetku ujal nejstarší syn Jaroslav a po jeho smrti r. 1611 další Zikmundův syn Albrecht Jan. Smiřičtí se krátce po zakoupení panství pustili do přestavby panských domů na dvoupatrový zámek s rohovým polygonálním arkýřem. Stavební práce trvaly asi do r. 1616. Všechny čtyři strany čtvercového nádvoří byly obklopeny arkádami v obou patrech. V této době bylo též přestavěno podloubí před zámkem. Vzadu v místech dnešního třetího nádvoří byly konírny a kolny. Zámek se stal dominantou nejen náměstí, ale i celého města. Na jičínském zámku se však Smiřičtí příliš nezdržovali, neboť vedle pražského paláce byl jejich nejoblíbenějším sídlem zámek v Kostelci nad Černými Lesy.
Průčelí zámku do jičínského náměstí
Když v r. 1618 zemřel bez potomků Albrecht Jan Smiřický, vyvstala otázka, kdo bude dědicem rozsáhlého majetku, který se r. 1614 po vymření náchodské větve Smiřických zvětšil o panství Náchod s Vízmburkem a Ratibořicemi. Posledními žijícími potomky tohoto starobylého a bohatého rodu byli sourozenci Albrechta Jana, slabomyslný bratr Jindřich Jiří a dvě sestry. Starší sestru Elišku Kateřinu dal její otec Zikmund Smiřický r. 1608 uvěznit na hradě Skále, protože udržovala milostné styky s panským kovářem. Proto se poručnicí Jindřicha Jiřího stala mladší sestra Markéta Saloména, provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka, a stala se prakticky nejvážnější uchazečkou o celý majetek.
Vzniklého stavu využil Ota Jindřich z Vartemberka, který Elišku Kateřinu v r. 1619 osvobodil, vzal si ji za manželku a vznesl vzápětí nárok na část panství Smiřických. S pomocí jeho vojáků byla Eliška Kateřina uvedena do jičínského zámku.
S takovýmto vývojem nebyla ovšem spokojena Markéta Saloména a se svým manželem všemožně usilovala o to, aby jim zůstal celý majetek. Dosáhli na králi Fridrichu Falckém, že povolal Otu Jindřicha z Vartemberka do Prahy a do Jičína vyslal komisi se dvěma komorníky desk zemských, v jejichž přítomnosti měla Eliška Kateřina vše navrátit své sestře. Když dne 1. února 1620 sepisovala komise v jičínském zámku inventář majetku, došlo k výbuchu, při kterém zahynulo celkem 41 osob, mezi nimi Eliška Kateřina z Vartemberka a Jindřich Slavata. Čtrnáct osob bylo těžce zraněno a jen deset vyvázlo s lehkými poraněními a popáleninami. O tom, jak k výbuchu došlo, nejsou spolehlivé zprávy, protože všichni svědkové při něm zahynuli. Ve většině soudobých zpráv se vina přičítala Elišce Kateřině.
Po této události byl nenadále ovdovělý Ota Jindřich z Vartemberka uvězněn a Markéta Saloména se stala opět poručnicí všech statků Smiřických. Ota Jindřich z Vartemberka z vězení uprchl, nějaký čas se zdržoval v zemi a pak odešel do Saska. Po porážce stavů se vrátil do Čech, přestoupil ke katolické víře a žil na tvrzi u Markvartic na Litoměřicku. Své poddané násilně rekatolizoval, a byl jimi dne 28. října 1625 i s druhou manželkou zabit.
Ani vdova Markéta Saloména se však dlouho netěšila ze zděděného bohatství. Po bitvě na Bílé hoře odešla s Fridrichem Falckým ze země a slabomyslného bratra Jindřicha Jiřího vzala s sebou do exilu. Poněvadž její zesnulý bratr Albrecht Jan, poslední majitel panství, patřil k předákům odbojných stavů a zemřel na podzim r. 1618 jako aktivní povstalec, byly všechny jeho statky zabaveny, Konfiskaci majetku Smiřických se však nepodařilo realizovat, protože se obratem přihlásili se svými nároky další uchazeči, na prvém místě Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který uplatňoval dědické nároky po své matce Markétě, rozené Smiřické. Kumburské panství bylo Valdštejnovi zastaveno již 22. března 1621 za 60 000 zl., které půjčil císaři k válečným účelům. S tím se však Valdštejn nespokojil. Dosáhl nakonec toho, že byl jako blízký příbuzný jmenován poručníkem slabomyslného Jindřicha Jiřího pro nějž požadoval navrácení všeho zabaveného majetku. Jindřich Jiří byl vydán Valdštejnovi až v r. 1627 a ten ho ihned internoval na Hrubé Skále, kde poslední mužský potomek Smiřických už 7. dubna 1630 zemřel. S Valdštejnem císař uzavřel dohodu, podle níž svěřenské panství Kostelec nad Černými Lesy a polovina ostatních statků Smiřických zůstala slabomyslnému Jindřichu Jiřímu a druhá polovina připadla jako konfiskát po Albrechtu Janovi císaři. Touto dohodou získal Valdštejn jako opatrovník Jindřicha Jiřího prakticky celé dědictví Smiřických. Záležitost byla uzavřena 24. dubna 1623, kdy se císař ujal sám jako vrchní poručník všech statků, které spravoval Valdštejn jménem Jindřicha Jiřího Smiřického, a Valdštejnovi je prodal za 502 325 zlatých.
Kromě panství Smiřických získal Valdštejn výhodnými koupěmi i císařovými dary další statky a ze 64 samostatných panství vytvořil v severovýchodních Čechách souvislou enklávu knížectví frýdlantského, v r. 1627 prohlášeného vévodstvím. Za hlavní město Frýdlantska si vyhlédl Jičín a od r. 1622 usiloval cílevědomě o jeho všestranný rozkvět. S tímto zájmem souvisela i jeho péče o přestavbu zámku, těžce poškozeného výbuchem r. 1620. O opravě a přestavbě svědčí celá řada architektonických článků renesančního zámku Smiřických zachovaných do dnešní doby, z nichž můžeme vystopovat jeho tehdejší vzhled. Křížově klenuté podloubí spočívalo na hranolových kamenných pilířích s římsou. Portál měl bosované pilíře s pásovou římsou v náběhu polokruhového oblouku a žlábkovanou archivoltu, ukončenou kartuší s vousatým maskaronem. Okna v patrech byla do náměstí sdružena po dvou ve společném kamenném rámu. Uvnitř se zachovalo v několika místnostech původní klenutí a renesanční portály vedoucí do arkád. Původní stav průčelí se nejlépe zachoval v přízemí do uličky Smiřických.
Již v r. 1624 byly vykoupeny všechny domy od starého zámku až k Valdické bráně. Šest pacel po městských domech na náměstí bylo použito k přístavbě zámku, na místě dalších dvou domů byla zahájena stavba nového kostela.
Stavba zámku však i přes Valdštejnovy rozkazy postupovala zvolna. V srpnu 1625 architekt Andrea Spezza počal kopat základy ve východní části zámeckého areálu, ale pro mor musely být práce na delší dobu přerušeny. Do r. 1628, kdy zemřel Andrea Spezza, byla stavba dovedena jen k prvnímu poschodí. Po četných dohadech o tom, jak by měla nová stavba vypadat, a po několika stavebních plánech se v práci pokračovalo podle projektu, který v r.1629 navrhl architekt Giovanni Battista Pieroni, až do počátku r. 1634, kdy architekt Niccolo Sebregondi prováděl poslední úpravy v míčovně a v zahradě.
Západní rohový osmiboký arkýř
Když byl 25. února 1634 v Chebu Albrecht z Valdštejna zavražděn, uzavřela se jedna z nejvýznamnějších kapitol jičínského zámku. Císař jmenoval komisaře, kteří měli zajistit majetek zavražděného vévody. Jejich práce však byla velmi obtížná, protože v Jičíně a v celém frýdlantském vévodství rabovaly nejprve císařské pluky, pak Sasové a Švédové.
Práce na Valdštejnových stavbách byly zastaveny již v dubnu 1634. Teprve r. 1636 přišel do Jičína nový majitel, hrabě Rudolf z Tiefenbachu, který sice převzal do svých služeb architekta Sebregondiho, ale prováděly se pouze nejnutnější práce uvnitř jičínského zámku. V lednu 1638 se dávala na celý zámek nová střecha.
Z barokní podoby nezůstalo v zámku a na jeho průčelích po pozdějších přestavbách mnoho. K těmto zbytkům patří původní arkády v přízemí levého dvora, jižní hladká strana tohoto dvora s rustikovanou kamennou branou do západního dvora, s pískovcovými rámy a vodorovnými římsami u oken v prvním patře, pak několik oken s mřížemi a brána do ulice Smiřických v zadním dvoře. V interiérech lze uvést ozdobnou valenou klenbu ve vévodských stájích v zadním dvoře, několik portálků v křídlech levého i zadního dvora s trojúhelníkovými nástavci a pískovcový plasticky zdobený krb v druhém patře renesanční budovy, který byl při vnitřních úpravách r.1938 snesen a uskladněn.
Nejrozsáhlejším dokladem barokní formy byly však arkády ve třech podlažích kolem malého dvora, které měly polokruhové oblouky s trojúhelníkovými výplněmi, v cviklech sklenutými na pilíře s římsovitou hlavicí, pod něž je představěna pilastrová architektura v přízemí toskánského, v patrech jónského a korintského řádu. Z původní balustrády v arkádách se zachovaly sloupky jen ve druhém patře. Ochoz arkád byl sklenut v přízemí a prvním patře křížově, ve druhém patře má plochý strop.
V jižní partii zámeckého komplexu bylo vybudováno velké souměrné prostranství s nárožními bastiony, na jižní straně obklopené dlouhými budovami, vlevo jízdárnou, vpravo stájemi, mezi nimiž pokračovala komunikace z ulice Smiřických branou k zámecké zahradě. Ke konci těchto budov přiléhala vlevo míčovna, vpravo proboštství s hospodářstvím a kostelík sv. Jana Křtitele se hřbitovem. Budovy měly vysoké střechy s snoba štíty, jež dávaly zadnímu průčelí zámeckého komplexu bohatý vzhled. Zámek však pozdějšími úpravami po požárech z r. 1681, 1768 a 1809 pozbyl původního vzhledu.
V r. 1646 byl v jičínském zámku uvězněn obávaný velitel švédské hruboskalské posádky rytmistr Latrman, který byl zajat při dobytí Hrubé Skály císařským vojskem. Rudolf z Tiefenbachu zřídil v r. 1650 ze svého majetku fideikomisní panství, a protože zemřel bez přímých potomků, získal je r. 1656 Jaz Norbert ze Šternberka. Po jeho utonutí se panství i se zámkem dostalo Janu Josefu hraběti Trautmannsdorfovi, v jehož rodě zámek zůstal až do r. 1934. Jičínský zámek se stal sídlem úřadu panství Kumburk. Sídlil tu hejtman a odtud vedl správu panství, které mělo ke konci feudálního období dvě města, jedno městečko a 25 vsí.
Ze stavebních změn, kterými zámek prošel, byla nejpronikavější úprava celého zevnějšku po požáru z r. 1768. Tehdy bylo hlavní průčelí do náměstí o 13 sdružených okenních osách rozděleno pomocí dvou tříosých rizalitů s trojúhelníkovými štíty, ozdobenými plastickými trautmanndorfskými znaky, na pět poli střídavě dvou a tříosých, přičemž byl odstraněn střední arkýř; průčelí bylo pokryto maltovou dekorací, již tvoří vysoký jónský pilastrový řád na obou patrech, parapety a konzolové ozdoby oken a rámy kolem arkád podloubí. Okna v prvním patře byla zvýšena a opatřena novými římsami, nedotčeny zůstaly podloubí, arkýře, ostění a nástavce v druhém patře. Na vyhořelý zámek byla postavena vysoká mansarda s atikou nad hlavní římsou a arkýře byly opatřeny plechovými mansardami. Po požáru v r. 1809 byla na budovu do náměstí dána již jen tašková volba.
Ostění průčelí do ulic, zahrady i dvorů byla opatřena maltovou šablonovitou architekturou, která vychází z baroka, ale nezapře, že vznikla v době Ludvíka VI. svědčí o tom zakulacené rohy, profily šambrán a formy římsových nástavců a oken. Nejjednodušší úpravu mají průčelí zadního dvora, kde byly zrušeny otevřené galerie ke křídlu stájí a přeměněny v pokoje a chodby. V arkádách malého dvora byly tehdy nahrazeny jednak zničené oblouky z druhého patra rovnými překlady, jednak kamenné balustry v prvním patře cihlovým parapetem s oválnými otvory. Na východě byl zámek asi od začátku 18. století spojen s děkanským kostelem pavlačí, po r. 1768 zděným schodištěm na obloucích, vedoucím k panské oratoři.
Tyto stavební úpravy prováděli stavitel J. Thoma a polír V. Kvasnička pravděpodobně podle návrhu architekta Filipa Hegera, který v té době stavěl kostel v nedalekém Ostružně a v Jičíně upravoval Valdickou bránu. Po požáru v r. 1768 se staly nepoužívané rozlehlé budovy dolních koníren, jízdárny a míčovny zdrojem stavebního materiálu.
Za války o bavorské dědictví, tzv. bramborové války, kdy počátkem července 1778 překročila velká pruská armáda u Náchoda severovýchodní hranice Čech, byl v září v Jičíně na čas ubytován rakouský hlavní válečný stan a v zámku tehdy bydlel Josef II.
Na nějakou dobu upoutal jičínský zámek opět pozornost Evropy za napoleonských válek v r. 1823, kdy v jeho zdech sídlil od 3. června do 6. července císař František I. a měl tu i řadu schůzí a porad. Nejzávažnější byla porada z 15. června, na níž bylo rozhodnuto co nejrychleji dokončit zbrojení, a schůzka nejvyšších rakouských vojevůdců - Schwarzenberka a Radeckého - s ruským generálem Tollem, na níž byla dohodnuta tzv. Svatá aliance proti Napoleonovi.
V r. 1813 před příchodem císaře Františka I. se narychlo upravovaly místnosti v prvním patře u východního arkýře. Stěny byly potaženy empírovými tapetami a místnosti vybaveny kachlovými kamny a slohovým nábytkem. Rohová místnost v prvním patře při východním arkýři, tzv. konferenční síň, v níž císař po snídani přijímal ministry a generály a kde se vedly všechny porady a jednání, byla podle rozhodnutí Ferdinanda z Torfu z r. 1823 ponechána v podobě z r. 1813 a byl zde pověšen obraz císaře Františka I. v padesátých letech minulého století sem byly přidány též portréty Ferdinanda a Jana z Trautmannsdorfu.
Arkádové nádvoří s pohledem do náměstí
Dne 3. dubna 1848 byli zvolení v sále první důstojníci "Národní obrany", a když se 3. června 1848 konala slavnost svěcení praporu Národní obrany, byl po vyčerpání programu ve městě a Libosadě zakončen sváteční den plesem, který uspořádal v nádherně vyzdobeném sále kníže Ferdinand Traumnannsdorf. Plesu se zúčastnilo na 800 osob. Od r. 1850 přestal zámek sloužit výlučně potřebám panství a s přeměnou státní správy se stal postupně též budovou pro nové státní úřady, které přejaly skoro všechny úkoly bývalých úřadů vrchnostenských. Celé západní křídlo vpředu, celý střední trakt i západní křídlo zadní jednopatrové budovy byly obsazeny novými státními úřady. Byl zde umístěn krajský soud, okresní finanční ředitelství a berní úřad. Když se v r. 1891 berní úřad a okresní finanční ředitelství odstěhovaly do budovy bývalého gymnázia, přišel na jejich místo okresní soud, který zde měl též do r. 1907 věznici. Východní křídlo zámku zůstalo i po r. 1850 zachováno pro kanceláře velkostatku a byty panských úředníků a zaměstnanců.
Za války r. 1866, kdy byla 29. června svedena u Jičína bitva, která skončila porážkou rakouského a saského vojska byl v zámku zřízen lazaret. V 90. letech 19. století byla v přízemí do náměstí odstraněna okna a nahrazena dveřmi a výlohami. Místnosti v podloubí byly upraveny pro obchody a živnosti a zámek se stal téměř středem obchodního života města.
Po pozemkové reformě zámek ztratil pro velkostatek jakýkoliv hospodářský význam. Po delším jednání ho koupilo v r. 1936 město Jičín. Po r. 1945 se začalo s postupným vyklízením soukromých bytů a se stavebními úpravami, které pokračují do současnosti. Dnes je zámek adaptován pro potřeby města, okresního muzea a galérie.
Kompletní průčelí zámku, vlevo s kostelem sv. Jakuba
Panorama hlavního nádvoří se všemi třemi branami
Západní - nejstarší průčelí zámku
Pohled branou na druhé (arkádové) nádvoří
Na druhém (arkádovém) nádvoří
Detail arkád
Pohled vjezdem na první nádvoří - v potadí brána na hlavní nádvoří
První nádvoří
První nádvoří
První nádvoří s arkádovým podloubím
Zazděná okna na prvním nádvoří
Západní průčelí prvního nádvoří
Východní průčelí zámku
Vstupní brána do zámeckého parku
INTERREGION JIČÍN - soukromé turistické stránky.
Vznik stránek: 28. dubna 1999. Uvedení do provozu: 6.srpna 1999.
Autoři projektu Interregion: Lukáš Prýmek, Martin Vaistauer
Technická spolupráce: Jaroslav Runčík
E-mail: njorloj@outlook.cz
Na stránkách se neprovádí redakční, jazyková ani jiná korektura. Děkujeme všem, kteří nás podporují v naší činnosti, dopisují, zasílají informace, echa, čtou naše stránky...
Pokud není uvedeno jinak (není uveden autor či zdroj), tak obsah webových stránek náleží autorům Interregionu Jičín.
Veškerý obsah stránek patřící autorům Interregionu Jičín podléhá licenci:
Creative Commons: Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika
Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
© 1999 - 2024 Interregion Jičín